Tuto zakázku jsem prožívala hodně emočně. Takové vnitřní oslovení mívám jen u malování svých abstraktních obrazů, kdy se ladím do sebe. U Adélky, ač ji neznám a bohužel ani nepoznám, to bylo ladění přímo niterné. Snad proto, že už není se svou rodinou a obrázek vznikal jako vzpomínka na krásná dlouhá leta s ní, nebo proto, že prostě má svou sílu a příběh v očích, do kterých jsem hleděla při kreslení.
Děkuju moc za tuto zkušenost.
